Toto je přepis audio podcastu Fyzio Podcast #6 Metody vs Koncepty vs Princip, který si můžete poslechnout na Vaší oblíbené podcast platformě!

Možná jste někdy slyšeli toto: „On cvičí podle tyhle metody, to ti určitě taky pomůže“. Nemusí to být tak úplně pravda, protože každý jsme individuálně jiný, každý máme jinou pohybovou praxi a každý máme jinou motivaci, každý máme trochu rozdílné chápání a každý máme trochu jiný ten náš pohybový příběh. Jak to je ale s těmi koncepty, metodami nebo principy…

Představme si to jako pyramidu, kde nahoře na vrcholu u špičky je princip, který podmiňuje právě koncept a někdy i metodu, ale tu ne vždy. Koncept vychází vždy z principu, u metody tomu někdy tak je, někdy ne.

Princip je nějaká fyziologická funkce. To, jak to tělo funguje, jak to tělo reaguje na určitý stimul nebo vjem. Jednoduše si představte, že jedním z principů je fyziologická strategie trupové stabilizace nebo facilitace v rámci svalové souhry více svalových skupin, princip je také centrace kloubů, cvičení proti odporu nebo aproximace do klubu. Z principu určíme, co se děje, jak se to děje, jak to má být správně, jak zase třeba ne a taky hlavně – jaký to má význam, co se na základě toho stane, jakou to spustí reakci. Ale v podstatě nám neříká, jakým způsobem to opravit.

Koncept, jak už jsem řekl, vychází z tohoto principu, a předurčuje – řekněme metodiku, která ale není pevně daná. Protože je popsán nějaký určitý základ, který se pak ale dál rozvíjí, protože jak se i třeba zjišťují nové poznatky v rámci toho principu, musí se měnit i koncept, a zároveň pravděpodobně žádný koncept nebo žádná myšlenka není tak dokonalá, aby se nedala dále rozvést. Koncept v podstatě převádí principy do reálné rehabilitace. Koncept většinou ani přesně nevyžaduje spád těch jednotlivých úkonů, technik nebo cviků. Mezi takové nejčastější koncepty, které využívá fyzioterapie je například dynamická neuromuskulární stabilizace, kterou popsal Prof. Kolář, a která vychází z vývojové kineziologie, tedy principu zrání CNS, a principu pohybu v raném období člověka. Přestože DNS má popsáno 11 diagnostických testů i celou terapii, sám autor se již nedávno zmínil, že DNSko považuje za princip. V rámci cvičení jsou popsány výchozí pozice, které se odvíjejí od vývojové kineziologie dítěte, který je například ve třetím měsíci schopný trupové stabilizace v leže na zádech, tak se využívá této pozice a její modifikací při tréninku trupové stabilizace u člověka, který ji není schopný fyziologicky provést. Vždy je důležitý udržet ten princip, tzn. správnou strategii sagitální stabilizace trupu, nacož navazuje nějaký úkon, například zvednutí Číny či pohyb proti therabandu. My víme, jakým způsobem dítě stabilizuje trup, což považujeme to za správné, a můžeme to převést například do odpalu míčku při tenise. To už zkrátka využíváme znalosti principu, a koncept nám pomůže tohoto principu dosáhnout. Tohoto ale třeba i jiných principů nám pomohou dosáhnout i jiné koncepty. Existuje například Proprioceptivní neuromuskulární facilitace, která využívá principu radiace pohybu mezi vícero klouby, což abych Vám vysvětlil… když se postavíte a máte ruce podél těla, otočíte dlaně vpřed, automaticky Vám naskočí aktivita i zevních rotátorů ramene, přestože se jedná o pohyb na předloktí. To je z důvodu, že mozek nezná jednotlivé svaly, mozek zná pohyb, a člověk málokdy provádí pouze šupinami v předloktí. Mnohem častěji člověk využívá supinace v předloktí právě v kooperaci se zevní rotací v ramenních kloubech, což je nádherně vidět třeba u toho tenisty, když odpaluje míček nebo u hokejového brankáře, když chytá puk do lapačky. V rámci PNFka se potom využívá tohoto principu k facilitaci nebo naopak útlumu těch či jiných svalových skupin. Další koncept, co mě teď napadl je Bobath koncept, který se využívá jak u dospělých, tak u dětí. Koncept představuje takový otevřený balík, který lze aplikovat pro vyvolání principu, a většinou má svoje vlastní diagnostické testy, a i terapii, které jsou ale plně otevřené modifikacím a dá se s nimi velmi dobře pracovat i napříč různými skupinami pacientů/klientů.

Tak jako koncept aplikace principu v praxi, tak metoda je naopak způsob jakým pracoval jejich autor, většinou je podle autora i pojmenovaná, a v podstatě popisuje přesnou a neměnnou metodiku, kterou ten autor používal, a dále se již nerozvíjí. Je to například metoda sestry Kenny, kterou se dají ovlivnit například periferní parézy, nejčastěji n. Facialis, který může potkat prakticky kohokoliv v podzimním období při ofouknutí tváře ledovým vzduchem. Nebo například mobilizace žeber metodou Ludmily Mojžíšové, což je metodika, jak odblokovat žebra prostřednictvím tahu svalu, který se na ně upínám – velký prsní sval nebo jestli chcete m. pectoralis major. Další metodou je například Spirální stabilizace trupu, dříve SM systém, který má také popsaných několik desítek cviků, ale ty se už nemění. Takto je autor popsal, a takto budou. Stejně tak metoda McKenzie, akrální koaktivační terapie, kinesiotapingndle Dr. Kaseho, Klappovo lezení, Feldeskreisova metoda, Wim hofova metoda. Mnohdy bývá i jako metoda označována Vojtova metoda, ale v tomto případě je to velmi těžké, protože prof. Vojta objevil princip, na základě kterého popsal svoji metodu. Na základě principu, který objevil, on dokázal pomocí stimulace reflexních zón dosáhnout motorické reflexní odpovědi v podobě pohybu, například plazení nebo otáčení.

Metod i konceptů je nepřeberný množství, a nejde říct, že nějaký je nejlepší. Jak řekla Dr. Poděbradská: „Kdyby nějaký koncept nebo metoda byl všelék, ničím jiným by se už neléčilo. Naopak ale žádný z nich není zase úplně špatný, protože by nebyl konkurenceschopný a rychle by vymizel.“ Fyzioterapeut by měl mít přehled o vícero konceptech i metodách. Nepřijde mi úplně moudré se slepě zabývat pouze jednou metodikou, protože jak jsem řekl, není všelék a nevyléčí se tím všechny potíže pohybového aparátu u všech pacientů. Což bývá časté například s kineziotapingem, který je v pojetí „všeléku“ příliš přeceňovaný a je spousta lidí, kteří si myslí, že POUZE zatejpováním vyřeší svůj problém. Ano, teoreticky může, ale spíše samotný tejp nepomůže dostatečně, pokud nebude kombinován s jiným konceptem, metodou nebo úplně jiným cvičením za cílem vyvolání požadovaného principu. Myslím si, že je třeba fajn, když fyzioterapeut má široký rozhled různých metodik a konceptů a třeba i jeden, kterému se věnuje opravdu detailně, a přesto ho nezaslepí vůči nedostatkům, který bezpochyby každý koncept či metoda má. V terapii potom může jednotlivé koncepty kombinovat mezi sebou, a dát klientovi nebo pacientovi to, co je pro něj v tu chvíli nejlepší a nejúčinnější. V podstatě když přijde například klient s diagnózou skoliotické držení těla, není jedna metodika, která může být potenciálním řešením, je jich spousty. Naší prací je ale vybrat tu, která bude pro klienta ta nejúčinnější, zaprvé pohledem motivace, za druhé pohledem proveditelnosti, což je vázaný na pohybovou praxi a dovednost, a sportu dalších faktorů. Můj osobní názor je takový, že ideální cesta je tyto koncepty mezi sebou propojovat, a to tak, že se primárně podpoří princip, kterého chceme dosáhnout. Tím se najde správný směr a správná intenzita pro klienta, která povede ke splnění rehabilitačního cíle klienta. Když dám příklad člověka, který přichází kvůli bolesti ramene, kterou má způsobenou tím, že cvičí nekomplexně, na základě čehož si přetížil a funkčně zkrátil určitý svalový skupiny na úkor jiných, což mu vytvořilo funkční poruchu a změnilo stereotyp provedení pohybu, tak s tímto člověkem bych se osobně co nejrychleji vrátil do toho jeho sportu, ideálně hned, jak se srovnají svalové disbalance a vědomě se naučí vnímat a provádět pohyb s lepší strategií, a s globálním zapojením vícero svalů. Tento princip centrace kloubů, správného timingu (což je načasování aktivace jednotlivých svalů vůči sobě), koordinace, apod. Už vyvolá a bude tak cvičit řekněme správně, protože bude využívat fyziologický princip. Pro něho to bude mít podstatně větší motivaci než kdybychom měli cvičit celou dobu pouze podle nějakého konceptu či metody, například Pilates, přesto, že pilates může také vést ke stejnému cíli. U každého člověka je situaci úplně odlišná, protože každý jsme individuální. Na světě nejsou 2 úplně totožní lidé. Tzn. Že u jiného člověka, který má stejnou diagnózu, ale provádí jiný sport, by se provedení terapie lišilo, ale dosažení principu by opět zůstalo stejné.

Nic z toho, co jsem právě řekl není samozřejmě dogmatická informace, je to spíše můj pohled, můj názor, který se také neustále každým dnem vyvíjí a modeluje. Přeji Vám krásný den.